Skleníková farma „Zanjani Nezhad“, kterou vede R. Zanjani Nezhad, je jednou z největších a nejúspěšnějších v okrese Saryagash. Ne vše ale dopadlo snadno a hned.
Rustem Ismail oglu už od dětství věděl, jak těžké je věnovat se skleníkovému hospodaření.
Stejně jako mnoho rodin v okrese Saryagash byl vždy na dvoře malý skleník, ve kterém rodiče pěstovali květiny, pokud si Rustem pamatuje. Do plení i zalévání se samozřejmě zapojily děti od malička. Proto, když dozrál a vytvořil svou vlastní rodinu, mladý muž pokračoval v rodinném podnikání.
„Nejprve jsme použili asi deset akrů zemědělské usedlosti na skleník,“ říká R. Zanjani nezhad. — Byl postaven, jakmile Gorbačov dal povolení k podnikání. Tehdy jsem byl student, přišel jsem pomáhat rodině s prací ve skleníku. Jako mnozí jsme pěstovali květiny: nejprve růže, a když se země unavila, přešli jsme na karafiáty a chryzantémy. Vzal jsem květiny do Ruska, předal je ve velkém. Paralelně s tím získával zkušenosti jak v oblasti prodeje, tak výroby. Experimentoval, četl, sledoval, jak to dělají ostatní. Později jsme museli květiny opustit, protože začaly přicházet ze západu, a nemohli jsme konkurovat, protože byly nové odrůdy, nové technologie, zavedená logistika.
V těch letech bylo naopak vše uzavřeno. Poté bylo rozhodnuto přejít na produkci rajčat a okurek. Věci šly dobře, byla touha expandovat. Pozemky v těch letech byly levné, koupil jsem tři hektary a začal jsem pomalu zvládat nový byznys. Byl to dva tisíce let. Zpočátku to bylo velmi obtížné, bylo nutné postavit provizorní přístřešek, aby byl blízko kupované parcely. Ostatně hranice tehdy opravdu nebyly, a tak se do naší země neustále zatoulal cizí dobytek. Obecně bylo potřeba zapojit světlo, přivést silnici. Paralelně jsme samozřejmě pokračovali v práci ve skleníku, protože na všechno potřebujeme peníze.“
Rustem začal uplatňovat všechny své zkušenosti získané v domácím skleníku na Novaya Zemlya. A přitom pokračoval ve studiu. Velká měřítka totiž vyžadují hodně úsilí a nových znalostí. Všechno jsem se naučil za pochodu: připravit půdu a vzít si půjčky. Uplynulo tedy více než 20 let práce a získávání nových dovedností a zkušeností, někdy hořkých.
„Skleníky jsem dvakrát přestavěl. Nejprve jsem sem přestěhoval za deset akrů ty, které stály na pozemku, pak jsem dostal zvýhodněný úvěr, nakoupil stavební materiál za rozumnou cenu od těch, kteří firmu ukončili, dokončili a rozšířili farmu,“ říká předseda spolku skleníková farma. — Zpočátku se tyto skleníky zdály velké, a pak, když zákazníci začali objednávat velké objemy, se najednou ukázalo, že jsou malé. Významnou roli sehrálo i to, že máme západní technologie. Samozřejmě, že ne každý je okamžitě přijal s třeskem.
Když například cizinci poprvé prezentovali kapkovou závlahu, mysleli jsme si, že na naší hlinité půdě to nepůjde. Přitom v té době měl tradičně každý keř sazenic díru. Bylo nutné projít každou řadu a nalít vodu do otvoru. Byla to těžká fyzická práce, navíc to zabralo spoustu času. Obecně jsme se rozhodli inovaci vyzkoušet a ujistili jsme se, jak je efektivní. Nyní stačí nainstalovat nádoby, jednou rozložit hadice do řad a nechat jimi protékat vodu. Proto na ně byly postupně přestavěny všechny skleníky.
Dále to byly technologie, které zlepšují provoz topných kotlů, což usnadňuje práci topičům. To znamená, že jsme začali neustále využívat nějaké technologické novinky a pomalu expandovat. Právě v této době došlo k pochopení, že je čas přejít na průmyslové skleníky. V roce 2013 jsem tedy začal stavět svůj první průmyslový skleník. Nyní jsme již zvládli jeden a půl hektaru.
Je jasné, že k dosažení další úrovně jsou potřeba další finance, protože všechno vyžaduje peníze. Samozřejmě se k tomu snažíme přistupovat promyšleně.
Například k vytvoření mikroklimatu ve skleníku je potřeba speciální vybavení. Existují firmy, které dodávají kompletní sadu, ale je to velmi drahé, takže si tento systém montujeme sami, nakupujeme pouze komponenty. Pokusem a omylem dosáhneme požadovaného efektu s minimálními náklady. Bez dalších finančních prostředků se ale samozřejmě stejně neobejdete.
Nedávno jsem potřetí dostal zvýhodněnou půjčku. Tentokrát mi sami zavolali a nabídli to k rekonstrukci a rozšíření na šest procent na pět let. Výborně, velmi dobrá podpora. Vždyť máme všelijaké věci. Někdy, dá se říct, mimo sezónu se zeleninou. Nevíme, kdy, kde a jak moc skočí například dolar. Ale máme fólii, kapkové závlahové systémy, hnojivo – všechno kupujeme za měnu. Stává se, že není možné prodat produkty za očekávanou cenu. Obecně se nezabýváme implementací. Jsme výrobci. Naše produkty jsou odebírány hromadně přímo ze skleníků a odesílány tam, kde to považují za výnosnější: přes Kazachstán nebo do Ruska.
Vzhledem k tomu, že mnoho lidí se nyní zabývá zeleninou, dochází k sezónní nadprodukci, zavírají se hranice z různých důvodů nebo je pandemie. Obecně platí, že pokud věci nejdou dobře, jaký má smysl hledat viníka? Mnohem produktivnější je hledat nové možnosti rozvoje. Proto, když se odkloníme od zeleniny, někdo bere jahody, někdo citrony a my jsme se po zkušenostech rozhodli vrátit se znovu ke květinám. Koneckonců, abychom měli vždy šanci „vyplavat“, je nutné variovat: část skleníků necháme pod zeleninou a část obsadíme květinami. Zasazené růže. Myslím, že to půjde. V Holandsku jsou teď problémy. Na pozadí rusko-ukrajinského konfliktu plyn výrazně zdražil a pěstování květin se pro ně stalo nerentabilním. Možná tam ještě žádná přistání nebude, ale naše podmínky jsou dobré. Letos jsme se tedy rozhodli přenést jeden skleník na květiny.
Každý rok plánujeme přenést jeden skleník na květiny, snad to bude dobré východisko ze situace. Navíc se vše zlepšilo s logistikou, objevily se nové technologie a bez problémů se dají koupit nové holandské odrůdy. Objemy rostou. Brzy přijde čas na rozdělení farmy, protože jsem se ze zkušenosti naučil: pro rodinu stačí jeden nebo dva hektary, jinak ze skleníků nebude návratu. Vím, že někteří mají tři nebo pět hektarů, ale k čemu to je, když už efektivita není stejná, není jak kontrolovat pracovníky, vytvářet vhodné podmínky.
Pokud se navíc potápí velká farma, pak je již velmi obtížné ji zachránit, jako Titanic. Mnohem složitější než malý. Takže variujeme. Zvlášť když máme problémy s dělníky. V sezóně jich potřebujeme hodně a mimo sezonu jsou nadbyteční, takže najímáme jen na brigády. Ale poté, co je propustíte do svých domovů, může být velmi obtížné je znovu shromáždit, až přijde čas. Proto je nutné vše spočítat tak, aby pracovníci byli vždy žádaní, to znamená, že s námi pracovali trvale. K tomu je třeba zasadit různé plodiny, vzít v úvahu načasování jejich vegetace, dobu sklizně. Pak budou lidé ve skleníku vždy zaneprázdněni, což znamená, že nebude potřeba najímat a pak propouštět.
Pro úspěšný rozvoj je samozřejmě velmi důležitá i státní podpora v podobě „dlouhých“ peněz. Ano, stát se nám snaží takovou podporu poskytnout, ale podle mě to zatím nestačí. Měli jsme dotace, ale ty byly před pár lety zrušeny. Na oplátku nám slíbili zvýhodněné půjčky na sedm let s dvouletými prázdninami, abychom se měli čas postavit na nohy. Psal se rok 2018. Tehdy nám byla přislíbena taková podpora, byly zrušeny dotace a nebylo poskytnuto zvýhodněné půjčování za dohodnutých podmínek. Bohužel všechna rozhodnutí se dělají nahoře. Nevidíme ani poslance, kteří by si o nás měli dělat starosti.
Domnívám se, že rozhodujícím hlasem ve všech těchto otázkách by měl být především akim z venkovského okresu, který nás všechny velmi dobře zná: kdo je dříč, kdo úvěr určitě splatí a kdo by neměl být důvěryhodný. Právě obec akim by měla sestavit seznam žadatelů o státní podporu. Bohužel nyní akim venkovského okresu není do tohoto procesu vůbec zapojen. A ti, kteří ty prostředky rozdělují, jsou od nás tak daleko, že vůbec netuší, komu se ty veřejné peníze rozdělují.
Dalším problémem je kontinuita. Ano, za ta léta se nám podařilo nasbírat bohaté zkušenosti se skleníkovým hospodařením, ale mladí lidé nechtějí přebírat štafetu. A to vše proto, že stát zatím nenabídl žádnou reálnou podporu, která by ve vesnici mohla nechat nadějné mladé muže a dívky.
Mám například dva syny, které jsem všechno naučil, ale ani jeden z nich nechce pokračovat v rodinné firmě. Ale bylo možné, když jsem mě přijal jako garanta, dát jim od státu počáteční kapitál na stavbu domu a rozvoj podnikání. Koneckonců, každý z toho bude mít prospěch, protože již má agronomické vzdělání a praxi. Mohly by přinést obrovské výhody tím, že by své produkty dodávaly na trhy, čímž by podpořily ekonomiku.
Ale bohužel, tato otázka ještě nebyla v zemi vyřešena a jako většina půjdou do měst hledat lepší život, aniž by své znalosti a schopnosti uplatnili doma. A po letech budu muset svůj podnik buď prodat, nebo pronajmout skleníky, protože není na koho převést svůj podnik.“
R. Zanjani nezhad rovněž lituje, že se v zemědělství již neplánuje. Kdyby totiž zemědělci předem věděli, které plodiny by měly být preferovány v každé zemědělské sezóně, nedocházelo by ke zklamání z nadprodukce.
„Někdy zasadíme stejnou plodinu a pak kvůli jejímu přebytku na trhu musíme prodávat naše zboží za nízkou cenu,“ říká Rustem. – Proto by bylo dobré, kdyby se takového plánování ujala třeba vesnice akim. Pomohlo distribuovat: komu a co pěstovat, aby nedošlo ke ztrátě. Obecně máme stále spoustu problémů... Chtěl bych doufat, že všechny postupně najdou své řešení.“
Ale bez ohledu na to, jaké potíže nastanou, práce v komplexu se nezastaví.
Sazenice okurek dnes nabývají na síle v uzavřeném areálu farmy „Zanjani Nezhad“. Za 20 dní začne sklizeň, která potrvá do konce prosince. Na jejich místo pak nastoupí rajčata, která budou hotová do začátku dubna. A paralelně v dalším skleníku rostou růže. Rustem jimi plánuje potěšit ženy 8. března.
Zdroj: https://yujanka.kz